
V předchozí části jsem popisoval, jak jsem ve vězení dokázal zprvu najít spoluvězně, kteří mě nešikanovali, když už ne přímo kamarády či „chábry“, jak se za katrem říká. Vazba ani tak nebyla nic příjemného, ale pocit jistého bezpečí, kteří mi dávali spoluvězni kolem mě, mi přeci jen dodával trochu klidu. Navíc jsem už měl pravidelný přísun knih, jednak z vězeňské knihovny, ale hlavně z domova, a tak jsem se nenudil a dny se celkem dobře ztrácely v hromadách přečtených děl. Podal jsem si žádost o propuštění a pár týdnů na to jsem dostal od bachaře náhle příkaz, se sbalit. Spoluvězni mi říkali, že jdu domů a mě přepadla euforie. Rychle jsem se sbalil, některé věci nechal spoluvězňům na cele a vykročil spolu s bachařem. „Uvidíte,“ bylo jediné, co mi sdělil na dotaz, zda mě propouštějí. Radostný krok tak vystřídaly obavy, až když jsme místo do skladu v přízemí zamířili do horních pater věznice. Tušil jsem, že spíš než ráj mě čeká peklo.
číst dál